Ze života #2

Návštěva nové rehabilitační lékařky

Můj problém je, že po mnoha operacích, ozařování a chemoterapii, mi noha ztuhla a každou noc mi tuhne stále víc. Lýtko mám tvrdé jako beton, a abych mohla začít cvičit, někdo mi nohu musí první rozmasírovat, dost drastickým způsobem, jinak nemůžu začít cvičit, a i to první cvičení musí provést někdo se mnou. Chodím o berly a teď už po špičce, jelikož už 2 měsíce čekám na nové rehabilitace. Bylo mi řečeno, že pokud navštěvuji jedno pracoviště a odcvičím si zde rehabilitace, musím si pak najít nové pracoviště. Což znamená čekat na objednání u nové rehabilitační doktorky, tak měsíc a následně další měsíc, než se uvolní místo ke cvičení. Samozřejmě dá se to zkrátit tím, že se k nové lékařce objednáš tak, aby jsi tam šla hned po skončení předešlých rehabilitací. Stejně budeš čekat na uvolnění místa, tedy přibližně měsíc. Ale není možnost mít rehabilitace vcelku, pokud je potřebuješ tak jako já.


Minule už jsme dělali pokroky, chybělo mi jen 10° a noha by se byla natáhla, ale rehabilitace skončili, musela jsem jít na nové pracoviště, kde jsem se doteď nedostala. Napsala jsem na VZP o radu, jak mám tuto situaci řešit. Odpověď nic moc, nějaký blábol, prostě mi nepomohli. Obvodního lékař, mi navrhl, ať se zeptám na lázně rehabilitační lékařky, ty jsou tak na měsíc. Jenže já si myslím, že měsíc, podle zkušeností, mi stačí tak na to, abych se začala lepšit, proto jsem se zeptala, jestli vážně někam nemůžu docházet třeba 2x týdně, po dobu dokud se mi noha nespraví do takové formy, abych mohla opět chodit alespoň trochu normálně. Přijde mi zbytečné jít na lůžkové oddělaní nebo do lázní, kde se mnou budou cvičit každý den, ale zas tak intenzivní to není, proto bych raději chodila do práce a stíhala i cvičení, než být někde zavřená.


Konečně jsem se dostala k rehabilitační lékařce a po hodně dlouhé době jsem narazila na člověka, který je opravdu člověk, má city a pochopila mě a mé potřeby. Bohužel mi sdělila, že tak to nejde. Už na předchozích pracovištích jsme se s rehabilitačními sestrami shodly, že rehabilitačních pracovišť je málo a všude mají plno. Přesto pojišťovny nepovolují otevřít další pracoviště. U nové lékařky mi bylo sděleno, že kdyby si mě tam měla nechat například ty 3 měsíce, ne-li víc, měli by plno a nikoho jiného by už přijmout nemohli. Prý je nás, s takhle vážnějším poraněním o dost víc a rádi by se nám věnovali, ale bohužel z tohoto důvodu je to nastavené takto, abychom se aspoň po pracovištích točili. Zároveň jsme se shodli, že na rehabilitace chodí plno důchodců, kteří se celý život nehýbali a všechno je bolí. Chtějí jenom masáže a cvičit se jim nechce. Nechci nikoho urazit, ale starší ženy bývají trošku při těle, jak je asi mají masírovat, když se přes tu vrstvu tuku nedostanou ani ke svalu. To mi bylo řečeno na více pracovištích, že se tam důchodkyně chodí nechat jen masírovat, protože na to mají právo a hotovo, ale cvičit prostě nebudou.


Když viděla můj stav, šlo na ní vidět, že je jí z toho taky ouvej, nejspíš hlavně kvůli tomu, že ví, že mi pomoct s prodloužením rehabilitací nemůže. Přitom mi řekla, že
s psaním dalších rehabilitací jí problém pojišťovna nedělá, jen to musím odchodit někde jinde. Celou mě prohlédla, změřila, o všem jsme se pobavily a pochopila mě. Konečně někdo po pár letech, kdy chodím od lékaře k lékaři a škemrám o rehabilitace. Noha mi vážně přes moc zatuhne a já sama s ní nic neudělám a někoho na rozcvičení potřebuji. Napsala mi rehabilitace a objednala mě na kontrolu, jednou mi je protáhnout může, pokud to uzná za vhodné. Nechápu, na kolika pracovištích mi je neprodloužili.


Po týdnu jsem byla na kontrole u lékaře na sonu, čeká se totiž, jestli mi zabírá hormonální léčba. Na konci prohlídky se mě zeptal, jestli jsem připravená na radikální zákrok. Zeptala jsem se jaký zákrok má na mysli? Amputaci? A on že ano, protože nejspíš jinou léčbu už mi dát nemůžou a noha mě poslední půlrok tak bolí, že ani usnout a celkově spát nemůžu. Chodím hrozně, teda pokud vůbec někam dojdu s tou berlí a nedostanu do nohy křeče. Takže mi chtějí ulehčit život a nohu amputovat.


Když jsem to řekla ve stejný den nové rehabilitační sestře, řekla mi, jestli jsou normální, že v kartě mám sice napsané, že mám flexní kontrakturu, to v lékařské terminologii znamená konečná, ale i když noha opravdu zatuhne a vypadá to, že je to na stálo, v případě, že se dá rozcvičit, tak to pro ni, jako rehabilitační sestru, žádný konec a amputaci neznamená. A nakázala mi na to okamžitě přestat myslet, a ať mě taková myšlenka ani nenapadne, že bych si nechala nohu uřezat.


Tak takový je můj život s mojí nohou, už skoro 8 let. A pořád to musím řešit - operace, bolestivé rehabilitace, bolestivý každý den. Pokud by ses zeptala mého okolí, jestli jsem nějaký ufňukanec, nebo se topím v sebelítosti a podobně, odpověď by zněla NE. Sem tam to na mě samozřejmě dolehne, ale jinak jsem optimista, nemoc už jsem dávno přijala a snažím se s ní vypořádat spíš psychicky. Podle mě ji mám hlavně z psychických důvodů a ne z nějakých jiných, o kterých lékaři neví, ale přesto mě léčí. No léčí, spíš tak střílí od oka co by mohlo zabrat. V našem nemocničním systému se vůbec nezajímají o tělo jako jeden celek, natož tak o nějako duši, mysl, vědomí, říkej si tomu, jak chceš. Pokud se ti udělá boule v noze jako mě, budou ji řezat a řezat, dokud ti nezůstane ani žádná svalová hmota. Pokud nepomůže řezání, přitvrdí nějakým jiným jedem, například v podobě chemoterapie a podobných velmi nepříjemných metod. Snažím se přebrat odpovědnost za svůj život, snažím se přebrat odpovědnost za své činy, skutky a své zdraví. Už se nenechám léčit od těch blbců, kteří nejspíš vůbec nechápou podstatu života a bytí. Například co jsem napsala ten dopis babičce, vyrážka, která značila zhoršení mého stavu, zmizela. Doktoři ti neřeknou, přestaň jíst cukr, že si tím krmíš nádor a ani nic podobného ti neporadí. Místo toho, aby ti první nastavili tvůj život nějakými jednoduchými věcmi, jako je jídelníček , například pro onkologické pacienty, nebo nějaké čistění mysli, terapeut, joga, nějaká meditace, raději hned řežou. Přitom pokud si přečteš knihy o jídelníčku a nemocech, zjistíš, co máš jíst, aby ses své nemoci zbavila. Nezeptají si tě, jestli si doma hezky povídáš se svou rodinou. Zde bych to probrala trošku do hloubky, protože každý nejspíš
automaticky odpoví, že ano. Ono to tak bohužel, ale není, i když si to myslíme. Vážně spolu mluvíte o všem? A naprosto upřímně? Nemáš to jako já a babička, že jsem jí celý život říkala jen to, co chtěla slyšet ona? Jen pouhá komunikace s lidmi , kteří jsou ti blízcí, tě dokáže vyléčit. Zkus začít zpívat a tancovat, taky to má velký podíl na tvé zdraví. Dřív si lidí zpívali pořád. Teď jen na základce hodina týdně v hodině hudební a konec.


Je toho mnoho, co teď dělám pro své zdraví, hlavně duševní přenastavení. A moc mi v tom pomáhá můj báječný chlap, který se mnou mluví. Zároveň poslední dobou poznávám spoustu super lidí, co myslí podobně jako já. Největší radost mám, když potkám známé lidi, ještě z dětství, třeba ze základky, a zjistím, že myslí stejně a taktéž se o to zajímají. Je to skvělé a všechny vás mám moc ráda, i ty které jsem ještě nepotkala, ale potkám.