Och ti prarodiče

Ahoj taky si nerozumíš se svými prarodiči nebo rodiči? 

Ráda bych ti formou dopisu rozebrala, jak to mám já. Nedávno jsem se chytla se svojí babičkou, protože už mě nebaví se přetvařovat a říkat jí jen to, co chce slyšet ona. Protože všechno ostatní je zle, špatně, nenormální, nikdy to nepřekousne a prostě se přesto nepřenese. Chápu, že naši prarodiče žili v úplně jiné době. Můj děda, když byl malý, tak pásl krávy a běhal venku bos. Neexistovala televize, možná tak kdo měl rádio byl borec a proto mají můj obdiv, že se dokázali s babi naučit na stará kolena zacházet s PC. Prostě dokážu pochopit, že žili v době, kdy si každý doma sám všechno pěstoval a choval, vždyť i já to znám a není mi to cizí. Ohledně jídla už jsem si zvykla, jak mi všechno nabízí a dokud si nedám je zle. Příčinou je to v jaké žili době, že pro ně je to vzácnost, prošli si obdobím, kdy jídlo prostě nebylo tak dostupné, jako v dnešní době, kdy si ho nevážíme, přežíráme se a vlastně si jím i ubližujeme po zdravotní stránce.

Kde začít? Vážně nevím. Je toho na mě za ty roky vážně moc.

Ahoj babi, tak vidím, že to s tebou bude pěkný oříšek. Já jsem právě procitla ze snu a cesty už není zpět. Začínám si uvědomovat sama sebe a jiná už být nechci. Nechci se krčit někde v koutě a bát se. Nebaví mě, říkat jen to, co chceš slyšet, například polopravdy, nebo dokonce i menší lži. Jsem tady, jsem živá a poprvé ve svém životě se cítím svobodná a o to mi celý život šlo. Já chápu, že ty mě nikdy nepochopíš, že mě nikdy nepřijmeš takovou jaká jsem. Proto prosím, buď mě respektuj se vším všudy, nebo si mě nevšímej a už se asi nemusíme ani vidět, což by mi bylo velmi líto. Proč zahazovat vztah vnučky s babičkou jen proto, že nesplňuji tvoji představu o tom, jak mám vypadat, jak se mám chovat, jak mám žít a co mám v životě dělat.

Co na tom, že mám radši zvíře za kamaráda, než na talíři? Kdybych k tomu všemu byla ještě vegan a řekla ti to, tak tě asi klepne. Odmítla by jsi mě jen kvůli takové drobnosti? Asi ano. Ale tak daleko ve své cestě ještě nejsem a třeba nikdy ani nebudu. Jen mám ráda zvířata, slušně se k nim chovám a mám z nich radost. A co? Všechny co jsem kdy měla a mám jsou jen pro zábavu a ne na maso. Tvůj problém  je, že nemůžeš snést jakékoli zvíře v domě, ale to je přece moje věc, že jsem si pořídila psa na byt a mám tu plno chlupů. Je to mé rozhodnutí, že se o něj budu starat, chodit s ním ven, abych doma neměla hromádky a loužičky, což ti nejspíš přijde naprosto nechutné a odporné. Já dokážu žít v relativní čistotě i se psem, nejsem žádný magor do dezinfekcí a z těch pár chlupů se prostě nezblázním. Tebe nikdo nenutí mít psa v domě, tak nevím co každou návštěvu řešíš. Co nepochopím já, je to, že moc dobře víš, jak jsem na tom zdravotně s chůzí a že ti nedochází, že ten pes je má jediná několika denní motivace k tomu, abych chodila. Jinak bych se z bytu nedostala nejspíš vůbec.  Mě totiž samotnou nebaví chodit na procházky ven. Díky němu nejsem opět o dvou berlích. Takže můj pes, je můj terapeutický pes, dokážeš to pochopi? Jsem mu za to vděčná, i když se mi sním každé ráno nechce ven a on mi v posteli, ano babi v posteli olizuje uši, ať už jdeme honem ven.Jsem mu vděčná, že mě přinutí každý den šlapat ty schody několikrát nahoru a dolů, plus potom ty procházky, které sama tak miluju.

Napsala jsi mi, že jsi se ve mě zklamala, ale absolutně jsi nezdůvodnila proč. To zas nechápu já. Pokud jsi se zklamala napiš proč, rozveď to a nechtěj v někom vyvolávat pocit viny z toho, že to ani neodůvodníš. Zkusila jsi někdy přemýšlet nad tím, jestli nejsme my zklamaní z tebe, z vás? Že jsme třeba chtěli babičku, se kterou toho hodně podnikneme, i když vím, že výlety nemusíš, ale co třeba si udělat dívčí den, nebo společně plést ponožky, třídit staré fotky a podobně? Je toho spoustu, co bych s tebou ráda dělala, ale jde to? Ne, nejde. Proč? Protože si u toho musím vždy vyslechnou ty stejné výčitky. Ať chodím do kostela, abych se mohla vdát, jestli jsme byli na hřbitově zalít kytky, jak mám hroznou matku, která neumí uklidit a celkově se o nás nezvládne postarat, u toho mi zuby vždycky skřípaly nejvíc. A já jsem ti to vždy jen mlčky odkývala. Vždycky jste po nás chtěli, abychom jen pracovali a volný čas jste s námi netrávili, a přitom jsem to dělala ráda. Miluju práci na zahradě, louce, v sadě i na poli, je mi to jedno. Ovšem těch "keců" okolo, jak se mi jednou nechce, no prostě příšerný, prostě jen musíš, musíš, musíš!!! Samá demotivace na každém kroku.

Pokaždé když k vám přijedu, slyším to samé. „Ty víš, že ještě existujeme a kde bydlíme", ,,to je dost že se taky stavíš". a tak  podobně. Je to tak krásné přivítání, že bych se nejraději otočila a šla pryč. Jenže to překousnu a jdu dál, ale pro příště si sakryš rozmyslím, kdy se za vámi zase stavím. To samé platí o sms, mejlu, zavolání, začíná to vždy stejně- výčitkou. Tak se nediv, že se pak k vám nikdo nežene, jak by se ti líbilo, kdyby jsme ti pokaždé říkali: ,,bože už su zas tady, rychlo to odbyt a jet dom, ať už tu snůšku keců máme rychlo za sebů". Asi bys z toho nebyla nadšená ne? Nejspíš by ses urazila a poslala nás někam.
Ještě k tomu nezapomeneš vytknout, že jsme ti nepopřáli ke svátku a podobně. Nezlob se, ale vynucovat si i tohle je opravdu směšné, už teď se vídáme jen o svátcích a narozeninách. A to bydlíme jednu vesnici od sebe. To se mi nelíbí, já to myslím přímě, ale po tomhle to pro mě strácí smysl. A pak se mi fakt z donucení jít přát nechce. Je to jen prázdné odříkání přání k narozeninám, nic víc. K tomu sem tam nějaká ta výčitka o tom, jak jsi se nás celé dětství na hlídala, jak ještě nemáme sklizené zemáky, že náš barák je v devastujícím stavu a že vy jste nám ho přece dali, což nám otloukáte o hlavu celý život s hromadou podobných nesmyslů. Marně přemýšlím, kde se ve vás ten slovní jed po celá ta léta bere.
A to nemluvím o tom, jak nás (sestřenky a bratránky) celý život, štveš proti sobě, ale asi si to ani neuvědomuješ, protože jinak by jsi to nedělala. Tohle prostě normální člověk nedělá. A já se to dozvím, až když jsem dospělá. Na každém  jsi si našla něco a malé děti jsi štvala proti sobě, ať už kvůli známkám ve škole, úklidu, nebo hospodářským zvířatům a polnostem, kdo k vám víc jezdí a pomáhá. Neustále jsi nám předhazovala, jak ti druzí jsou lepší a my se tak trochu pak neměly rádi. Nezapomeňme na očerňování našich matek, jak jsou neschopné. A co cti otce i matku svou, když jsi taková kostelnice? Tohle všechno je pravda, kterou si až teď plně uvědomuji. To že ty má v hlavě svá pravidla, neznamená že je ostatní musí dodržovat. Od úklidu, přes zvířata až k tvému kostelu.

Kde se to v tobě ale bere? Tahle zášť a jed! Já si myslím, že nás máš ráda a děláš vše jen proto, abys nám pomohla, ale způsob jakým to dáváš najevo, je nepochopitelný. Chápu, jak jsi se zachovala, když jsi nevědomky otěhotněla a vlastně tak trochu natruc, když tě tvůj milovaný opustil a pak jsi si musela vzít někoho jiného, koho jsi možná ani neznala, ale minulost dopodrobna vážně neznám. Na druhou stranu nebýt tohoto tvého jednání, dnes bych tu neseděla a tohle nepsala. Nedokážu si představit žít celý život bez pravé lásky, ale protože jsi správná křesťanka a byla by to ostuda, prostě se nerozvedeš, že ano? Raději budeme tiše trpět v neopětovaném manželství bez lásky. Jaký smysl ten život pak má? Jaký příklad pak ty rodiče dětem dávají? Žít život bez lásky? Znám jich spousty z tvé doby a kolik se potom prvním dítěti narodilo dalších dětí, to fakt nepochopím zase já.
Na kurzu o sebelásce jsem potkala jednu paní ve tvých letech a ta se teď po 40 letech manželství rozvedla, pořád žije pod nadvládou svých rodičů, ale začíná si uvědomovat sama sebe a žít. To ty nikdy, ale nepochopíš, pro tebe je to jen ostuda a nic víc. Ta žena ztratila celý svůj život, byla dítě a pak hned matka a následně manželka někoho, koho neznala a za to může ta hloupá doba ve které žila, tak spolu nakonec zůstaly ze zvyku. Až ve stáří se začíná hledat. Je to smutné i krásné zároveň. Možná proto nechápeš, že lásku musíš vycítit, vnímat ji, dávat, nedá se vynutit, ani vyžadovat. To, že jsi se ,,obětovala" svým dětem a nenaplnila své povolání zdravotní sestry, je jen tvé rozhodnutí a nikomu ho vyčítat nemůžeš. I když si stejně myslím, že brát děti jako oběť – je nesmysl. Své rozhodnutí můžeš vyčítat jen sama sobě, to samé platí o tom zklamání, protože zklamat můžeš jen ty sama sebe. A výčitkami tomu vážně nepomůžeš, jen to zhoršíš.

Víš ty, kdo vůbec já jsem? Bereš mě jako svou nejbližší, jak jsi napsala, ale já to tak neberu, jelikož bližších je mi spoustu, i mých kamarádek, které jsem roky neviděla. Myslíš si, že máme nějakou rodinu, ale žádná není, nějakým způsobem se máme rádi, ale větší role v tom hraje strach, utlačování, povinnost, vynucování a ty věčné výčitky. Proto nás jako rodinu neberu. Celá je nějak polámaná a narychlo polepená izolepou, aby nějak držela pohromadě. Takhle to nejde. Nikdy jsme spolu netrávili hezký čas, na dědu mám jen ošklivé vzpomínky, nemluvě o pár situacích, kdy mě totálně seřval, aniž by to bylo oprávněné a které mi sebrali všechnu moji sebeúctu a sebevědomí v časech nejhorších mé léčby. Já mu dávno odpustila, ale on si nejspíš stejně myslí to svoje a to, že jsem jen nuzný červ, který nikdy v životě nic nedokázal a to jsem slušná a nepíšu to sprostě, jak mě nazval on. Dokonce si myslím, že i on by nás toho spoustu mohl naučit, hlavně o včelaření, mě zajímá roubování, ale s člověkem, který neumí nic jiného než řvát, a nikdo jiný podle něj na světě nemá pravdu jen on, nemluvě o jeho středověkém postoji k ženám, že mají jen sedět doma za sporákem a rodit děti. Jsem docela ráda, že jsem se nenarodila v muslimské zemi. Kdo ví jak bych skončila, ,,ukamenování je u nich normálka".

Ptám se znovu, víš kdo já vůbec jsem? Znáš mé názory na život a na svět? Dokázala by jsi říct, co mám ráda a co v životě dělám? Nevíš to, a víš, proč to nevíš? Protože se o nás takhle nezajímáš. Vlastně by jsi to, ani nechtěla vědět. Tebe zajímá jen to,zda máme uklizeno, navařeno, dobré známky, jestli jsme zdraví, máme práci, neděláme ostudu a tak podobně. Už se ovšem nezajímáš o to, co nás baví, co máme rádi, jak trávíme svůj volný čas, nemluvě o našich názorech.
Například, já nevěřím v oficiální svatbu. Je to podle mě jen obyčejná šaškárna, kvůli penězům a majetkům, vždyť kvůli nim taky ten tvůj svazek vznikl. Já bych chtěla svatbu jako oslavu mé lásky k druhé osobě, kterou miluji a obřad může mít na dohled klidně můj kamarád, nebo brácha, někdo kdo nás zná a má nás rád. To je ale rána pod pás, co? Teď si jistě myslíš, že to je ,,neskutečná drzost", co jsem právě napsala.
A co třeba děti? Každý přece musí mít chlapa, svatbu a pak děti. Tak je to podle Tebe dané a přes to ,,nejede vlak". Víš co, možná je budu mít, já to teď nevím, ale není to nutnost. Každý na téhle planetě nemusí mít děti, já je mám ráda a jednou je chci, ale kdybych se rozhodla jinak asi tě z toho klepne. Někdo se prostě dál rozmnožovat nechce, nebo jsou mu nepříjemné, prostě nemá mateřský instinkt, bojí se tak velké zodpovědnosti, radši si pořídí psa a má klid. Prostě jen tak bezdůvodně nemít děti -  hrůza, ohavnost, rouhání a já nevím co ještě.
Nesnáším jakékoli vyznání - náboženství, jsou to jen hnusné jedovaté organizace, které vycucávají z lidí ne jen peníze, ale i jim pořádně vymývají mozky. Každé náboženství se jen přiživuje na jeho zakladateli a překrucují si ho, jak se jim to hodí. Proto beru, že Ježíš možná žil a pokud ano byl to nehorázný borec na tu dobu,  líbí se mi a mám ho ráda. Není žádné peklo a nebe, ale je jen přítomnost a pokud si z toho uděláš peklo, tak v něm jsi už teď, v případě, že máš život jako v nebi, tak jsi v ráji. Hřích je jen ve tvé hlavě a jestli chceš dodržovat nějaké přikázání, tak se jimi řiď, ale nemůžeš k tomu nutit ostatní, nebo je odsuzovat za to, že nedodržují ty tvoje přikázání, když oni mají úplně jiná pravidla. Mám vlastní svědomí a podle něj se budu chovat. Je to prosté, a to jsou moc zásadní životní názory,které předpokládám, že jsou pro Tebe nepřípustné. Já už taková jsem a už jiná nebudu. Mám se ráda a lidi mám ráda a zvířata mám ráda a přírodu mám ráda. A všem budu pomáhat dokud budu moct a pokud mi to dovolí.

Hlavní je, dostat si z hlavy pryč to, jakou o nás a svých dětech a vnoučatech máš představu, protože ta se nikdy nesplní, to samé musíme udělat i my. Já už vím, jaká jsi a beru tě tak, respektuju tě, ale to samé musíš udělat i ty. Musíš mě začít respektovat takovou jaká jsem. Odhodit všechny naše představy a mít se rádi takoví jací jsme, je to prosté ale tak těžké to uskutečnit.

Něco podobného, ale o dost osobnějšího, jsem napsala své babičce, uplynuly už dva týdny a ona se neozvala. Nejspíš mě nikdy takovou jaká jsem respektovat nebude. Jsem pro ni jen zklamáním a namyšlená ,,Brňačka".

Zajímá mě, jak to máš ty s rodiči a prarodiči. Mě už nebavilo lhát, a mluvit jen o tom, co sami chtěli slyšet. Nechtěla jsem být pod nimi, ale být jim rovna. Tenhle dopis jsem jí napsala potom, co jsem jí psala o mém psu, který mi pomáhá. V její odpovědi ho ani nezmínila a jen napsala, že se ve mně zklamala a to ani neodůvodnila. Před půl rokem by mě tímhle tvrzením dostala, sesypala bych se a vyčítala si, jak jsem hrozná, všechnu vinu bych svedla na sebe. Teď chci být ale rovnocenná a respektovaná i za cenu, že už se nikdy neuvidíme. Je to jen jejich rozhodnutí, jestli chtějí život dožít sami, bez svých dětí a vnoučat, je to pouze jejich volba. Za týden máme rodinnou oslavu, jen my, jejich děti a vnoučata. Jsem na to moc zvědavá.

Myslím, že to babička, ale vůbec nepochopila, ale hodně, hodně se urazila a prostě se jí to dotklo tak, že už nebude chtít, abych jí přišla na oči. Že to pochopila jen jako očernění a ne jako nějaký pokus o navázání vztahu na úrovni důvěry a vzájemné podpory.

Nejhorší na tom je, že tyto vzorce pak naučí i nás. A my jsem potom stejní, jako oni. Je nutné si uvědomit sám sebe a pracovat s tím. Své děti vychovávat v lásce a porozumění.