Strach, který tě omezuje v životě a ty mu to dovolíš

Jak mě napadlo o strachu napsat?

Ahoj, dneska jsem šla do práce a přišla nám tam nová paní, kterou zaškolovali. A pak jí nechali prostor a čas ať si s prací začne kdy chce. Pardon, nezmínila jsem se, pracuji v call centru, kde děláme marketingové výzkumy, tak ať jsi v obraze. Zpět k naší nové zaměstnankyni, byla hrozně nervozní a oddalovala svůj první hovor, jako já kdysi. Bylo to úsměvné a měla jsem jí sto chutí říct, ať prostě začne, že to nic není. V tom mi ale došlo jak to bylo se mnou a napadlo mě že už vím o čem budu psát. A to o našich malých či větších problémech, které si skoro neuvědomujeme, zazdíváme je, neřešíme je, ale přitom nám sakra otravují život.

Co je strach?

Začala jsem hledat co je to vlastně strach na wiki. Takže menší schnutí pro tebe. Je to emoce před blížícím se nebezpečím. Je mnohem častější než pocit štěstí, projevuje se zrychleným dýcháním, pocením, chvěním se atd... Strach může být vrozený, nějakou tu fobii má snad každý, nebo naučený, určitě se ti něco špatného stalo a nechceš to zažít znovu, nebo máš jen obavy z budoucnosti. Od školních zkoušek, přes manželství až po ztrátu našich nejbližších. Strach se dá rozlišit podle stupňů intenzity, bázeň ta se dá překonat, hrůza, děs u těch už je to horší. A nepleť si strach s úzkostí.

Vzpomněla jsem si na svůj začátek v call centru a úsměv mě přešel. Bylo to pro mě strašné, nejspíš horší než pro tu paní, strach jsem měla snad ještě celý týden, že něco pokazím, udělám špatně, že mě na druhé straně telefonu někdo seřve atd... Teď když už je to zamnou jsem nad tím začala přemýšlet. Proč a jak vůbec takový strach vzniká a jak si uvědomit, že se ho chceš zbavit. Pro mě je asi nejhorší formou strachu, protože víš, že přijde, třeba zítra za týden a ty na to musíš myslet a pak panikaříš. Naštěstí  už si je všechny uvědomuji a postupně se jich zbavuji. Ať můžu být úplně svobodná. volná a nestresovat.  Každý z nás takový strach má, chce si ho jen uvědomit a jít mu vyjít vstříc, tak se ho nejjednodušeji zbavíš.

A teď k mému strachu z telefonování. Myslím že ho má hodně lidí, ale nepřipouští si to.

Mobily, jsem nikdy neměla moc v oblibě ani elektroniku celkově. Stačil mi na zavolání mamce domů z intru. Volat s někým cizím neexistovalo, třeba jen doktorce na objednání, šílela jsem z toho. Znáš takový ten pocit než si strhneš voskový pásek a připravuješ se na tu bolest? Tak to já měla s telefonem. Klidně na třikrát jsem se připravovala než jsem doopravdy zavolala. Nedej bože aby se objevilo neznámé číslo. Opět mě popadla panika.Kdo to volá, proč volá, není to důležité? Určitě to znáš,pokud máš podobný problém. A mobil hodně často putoval ke kamarádům, kterým to nedělalo problém. Taky určitě nesnášíš, když ti někdo něco nabízí a neumíš člověka slušně odmítnout. Protože neumíš říct ne. To je samozřejmě další problém. Naštěstí tohle všechno už je za mnou. Ale můj první den probíhal asi tahle. Zahlcovala mě panika, celá jsem se zaťala, zrychleně jsem dýchala, potila jsem se, polil mě úplný děs. Přežila jsem tam týden a nějak to šlo líp. Teď je to paráda, sice mám dny, kdy bych byla radši, aby někdo volal za mě, ale to nic není. Hlavní je že mám pokoj. Dokážu se objednat k doktorce, zavolat do restaurace a udělat tam rezervačku, nebo si objednat jídlo. A to všechno bez jakéhokoli váhání a stresu, postě super. Uvědomila jsem si, že v mém životě je plno takovýchto situací a mohla bych jim předcházet tréninkem.

Proč tomu všemu tak je?

Všechno je to hodně o sebevědomí, které jsem nikdy moc neměla, byla jsem slušně vychovaná a hodná dcera, k tomu tichá jako myška, vždycky jsem se bála na cokoli zeptat, nebo se přihlásit i když jsem věděla, že to vím. Protože co když to bude špatně a všichni se mi budou smát. Asi se mi do hlavy dostalo moc toho co si druzí pomyslí a jaká bude jejich reakce. A tak to šlo dál až na střední, kde jsem potkala super bandu a všechno bylo ok. Hlásila jsem se, dokonce jsem naschvál přišla pozdě na hodinu. Wau to bylo něco, teď se tomu zpětně směju. Potom jsem onemocněla a skončila doma o berlích s přítelem, který potřeboval, abych se o něj starala spíš já než opačně, a zase jsem do toho spadla. Ono vám to moc na sebevědomí nepřidá když jen ležíte doma, čtete knížky, koukáte na bednu a nikam nechodíte. A teď už vím že jsem v něm neměla vůbec žádnou oporu, podporu, cokoli. Po několika letech jsme se rozešly a našla jsem si někoho z koho sebevědomí a životní energie úplně přetéká a tak nějak jsem tím nasákla i já. Nikdy jsem neřešila svou postavu, od střední ani kdo si co o mě myslí. Myslím to tak, že jsem si neuvědomovala, že jsem žena a že máme nějaké ženské zbraně o flirtování ani nemluvě. A to po dlouholetém vztahu. Teď už vím, že jsem sexy a to jemnější pohlaví, které má muž chránit a dávat mu najevo jak se mu líbí, a že se ženských zbraní dá i malinko zneužít.

Dalším mým strachem je komunikace, s lidmi a výstup před nimi.

Další věcí je můj všeobecný strach z komunikace s cizími lidmi, hlavně pokud mám něco vyřídit. A myslím, že pokud to dospěly člověk v dnešní době neumí, je to docela průšvih. Jak chceš potom jít k doktorovi, vyřizovat střední, vysokou školu, změnit něco u operátora, zajít do autoopravny, jít něco vy reklamovat, najít si práci a je toho spoustu. Nemluvě o úřadech a bankách, kterým ještě spousta mladých lidí co se osamostatní nerozumí. Maminka mě celý život vodila za ručičku a nedonutila mě aby jsem si věci vyřídila sama a pak to tak dopadá. Změna u mě nastala s novým přítelem, který je v tomhle pravý opak mě. A nějak to časem jde samo i mě. Taky mi v tom pomohlo to call centrum, jen teď to aplikuji na přímo bez telefonu. S lidmi i ráda mluvím a klidně si s nimi popovídám, ale není to pořád na žádné super úrovni. Například, nevědomky, pokud si objednávám jídlo, strašně potichu mluvím, tak si na to myslím a snažím se to napravit. Určitě to usnadní práci i personálu, když mě budou slyšet. S bankami a úřady, ale pořád stále bojuji, prostě jim nerozumím. Ale je super že mi s tím někdo pomůže. Sama už si myslím na spoustu věcí a dávám si na ně pozor. Třeba na daňové přiznání i když to nechám na účetní a pokud potřebuji něco jiného, poradím se s tím doma a mluvení už mi potom starost nedělá.  Myslím že je to hodně tím že nás učily nemluvit s cizími lidmi, možná se tomu směješ, ale přijde ti normální se začít bavit na ulici s úplně nezmámím člověkem? Mě ne. Ale proč to tak je? Vždyť je to na palici, chodíme kolem tolika lidiček a ani se nepozdravíme. Mě to přijde hodně smutné, ale o tom někdy jindy.

Vystupování na veřejnosti.

S tím se pojí i vystupování na veřejnosti, před ostatními lidmi. Ve škole jsem si kolikrát dala napsat radši za 5 než mluvit u tabule. O básničkách a tak, podobně ani nemluvě. Do teď jsem nic takového neřešila protože, když odejdete ze školy tak nějak to vlastně odpadne. Až teď jsem se s tím setkala znovu a to na kurzu o emocích, a sebepoznání. Myslela jsem, že si sednu do řady lidí a budu jen poslouchat. Ale ne, seděly jsme v kroužku a jak se ukázalo, měly jsem i mluvit. Představit se a pak komunikovat s ostatními. Na chvilku na mě přepadl strach. Nejradši bych odešla, to je nejjednodušší způsob, utéct od toho co je vám nepříjemné. Ale já si řekla, su debil? Vždyť mi tu nikdo nic neudělá, neutrhne mi hlavu ani nic podobného a pak ty lidi nejspíš už neuvidím. Tak jsem zavřela na chvilku oči a zaposlouchala se jen sama do sebe a dýchala. A když jsem je otevřela bylo to pryč. Strach nezmizel úplně, ale bylo to o moc lepší a ke konci kurzu už to bylo úplně v pohodě. Na další kurz jsem šla s kamarádkou. Učili jsme se kaligrafii a zaskočilo mě opět to samé. Paní lektorka po nás chtěla ať se představíme a řekneme proč jsme přišly. Ale po předchozí zkušenosti to bylo o moc lepší. Takže trénovat a trénovat. Mým vrcholem bude až se přihlásím na impro dílny tady v Brně. Je to kurz improvizace před ostatními účastníky.

Malou radu na závěr, snaž se žít přítomností a netrap se budoucností. Taky se neupínej na minulost, co bylo, bylo, ale pokud máš něco nedořešeného tak jdi do toho. Uleví se ti. A hodně trénuj, trénuj trénuj. To call centrum bych doporučila každému. Plno mích kamarádek řeklo, že by to dělat nemohly, že nemají rády telefonování. A přesně ty by to potřebovali. Záleží jen na TOBĚ, jestli se rozhodneš některý ze svých strachů odstranit. Přeji ti hodně úspěchu v tomto počínání, není to nejlehčí, ale stojí to za to.